Svatý Václav

Zbožný kníže, křesťanský hrdina, patron své země

Vnuk svaté Ludmily a přemyslovský kníže se zřejmě narodil někdy kolem roku 907. Ludmilské legendy sice zdůrazňují výchovnou roli jeho babičky, ale mezi nejstaršími svatováclavskými texty trochu překvapivě nalézáme i takové, které vypravují, jak se ze synovy křesťanské výchovy upřímně radovala i jeho matka Drahomíra, která v příběhu svaté Ludmily vystupuje málem jako pohanka. Skutečně se zdá, že pro některé autory svatováclavských textů byla Drahomíra cennější hrdinkou než Ludmila. Snad i proto, že se nehodilo, aby tak svatý muž byl synem nehodné matky.

Všechny legendy se nicméně shodují na Václavově výjimečně ušlechtilé povaze, dobročinnosti, horlivosti ve víře a také nevšedním vzdělání, které – vzdor obvyklému způsobu výchovy knížecích synů – mělo obsahovat i plnou gramotnost a církevní jazyky. Historici, kteří hledají prozaické vysvětlení některých jevů, nabízejí ne zcela nelogické řešení, že Václav jako syn mladšího bratra knížete Spytihněva mohl být zpočátku vychováván pro církevní kariéru. Asi v osmi letech ale Václavův otec Vratislav usedl sám na knížecí stolec a z Václava se tak stal nástupce vladaře Čech.

Někdy do této doby spadají i Václavovy postřižiny, které řada legendistů zaznamenala jako výjimečnou událost z jeho života. Knížecímu synovi mělo být asi čtrnáct let, když jeho otec náhle ve velmi mladém věku zemřel – o dohled nad mladým knížetem se pak rozpoutal boj, který vedl k vraždě svaté Ludmily. Václavovo vychování mělo pak podle některých legend dokonce vést k tomu, že Drahomíra (líčená výrazně jinak než v dříve zmíněných textech) se svými rádci byla velmi rozmrzelá z toho, že nástupce na knížecí stolec se chová spíše jako mnich než jako kníže a bojovník. Václav měl své zaujetí pro víru proto pěstovat v tajnosti a ústraní.

Do této doby náleží populární vyprávění o tom, jak k sobě tajně zval kněze, obdarovával je a pro křesťanské obřady sám žal obilí, pekl chléb, pěstoval révu a vyráběl víno. Po nástupu k moci zřejmě ale své vidění světa prosadil: Přenesl ostatky své křesťanské báby Ludmily z Tetína na Pražský hrad, matku za její provinění na čas vyhnal od dvora a prosazoval jakousi idealistickou verzi spravedlnosti, která obnášela rušení hrdelních trestů a velkou nechuť Václava vynášet přísné rozsudky. Historici v tomto směru bývají poněkud skeptičtí a poukazují na to, že by taková vláda asi dlouho nevydržela.

Skutečně občas v legendách problesknou zajímavé detaily, které by mohly teoreticky svědčit o tom, že skutečný Václav byl o něco přirozenější postavou raného středověku. Křesťanskou víru měl prosazovat naopak i přísnými tresty nad hříšníky, jedna z legend pak naopak zmiňuje, jak se kníže občas nad míru napil (aby pak ukázala jeho ochotu kát se a obdarovávat kněží), a dočítáme se dokonce i, že Václav zplodil syna, potenciálního dědice stolce. To by v realitě Václavovy doby dávalo smysl.

Zbožný kníže se nakonec údajně stal obětí mocenských ambicí svého mladšího bratra, který ho pozval na svůj hrad (Starou) Boleslav a po naoko přátelské hostině jej zřejmě nad ránem napadl. Václav sice útok bratra odrazil, zbraněmi jeho družiníků 28. září 935 nakonec ale padl. Nepříliš vydařený průběh atentátu vedl Dušana Třeštíka k úvaze, jestli tu legenda konstruováním promyšleného činu spíše nezastírá skutečný příběh o tragickém konci obyčejné hádky dvou podroušených bratrů. S tím by se také lépe slučoval fakt, že to byl sám Boleslav, který musel položit základy k bratrovu kultu – třebas jako vlastní pokání. Ač ho většina příběhů logicky líčí jako velkého odpůrce Václavovy politiky a málem pohana, jen sotva by se za jeho vlády mohl Václavův kult rozvinout, a to včetně přenesení knížecích ostatků do Prahy (ke kterému alespoň podle legend mělo dojít v noci a za značné Boleslavovy nechuti). Václav se ale brzy stal skutečným křesťanským hrdinou, patronem své země a nakonec jejím věčným vládcem, který měl pouze propůjčovat pozemskou vládu svým potomkům a nástupcům. S figurou svatého Václava se setkáváme dodnes, a třebaže jeho příběh už vyprávíme bezmála dvanácté století, stále se pevně pojí i s nejnovější historií českých zemí.

‍