Svatý Prokop

Poustevník z jeskyně nad Sázavou, který se stal opatem

Jeden z nejzajímavějších příběhů českých světců představuje životopis svatého Prokopa. Zřejmě se narodil ve středočeské Chotouni nedaleko Českého Brodu (či tehdy významnější Kouřimi) kolem roku 970. Stal se prý knězem, což bylo v dané době ještě poměrně světské povolání (snad měl manželku a dokonce děti). Tehdy se zřejmě ani nejmenoval Prokop, neboť v dané době šlo o neobvyklé jméno řeckého původu, takže se předpokládá, že šlo až o jeho jméno řeholní. Po nějakém čase se totiž mladý kněz rozhodl pro mnohem zbožnější život a odešel do poustevny. To byl v dané době ještě poměrně neobvyklý krok, který měl správně být konzultován s nějakým představeným kláštera, který by na poustevníka alespoň rámcově dohlížel. Takových institucí v Čechách mnoho nebylo a řecké jméno Prokop vedlo historiky k úvaze, že budoucí poustevník a světec mohl na čas nebo formálně vstoupit do komunity břevnovského kláštera, jenž po nějakou dobu po svém pravděpodobném založení v 90. letech 10. století hostil řecké mnichy z římského kláštera na Aventinu, které do Čech přivedl biskup (svatý) Vojtěch.

Tato komunita asi dlouho nepřežila Vojtěchův odchod ze země a z mlčení pramenů se jen obecně vyvozuje, že mniši se částečně vrátili domů, částečně mohli následovat Vojtěcha při jeho působení v zahraničí. Svatý Prokop mohl být z těch, který na rozpad komunity reagoval odchodem do ústraní. Nedaleko na jih od rodného kraje, v místech, kde se nad řekou Sázavou zvedají zalesněné kopce, si zřejmě našel jeskyni, do které se uchýlil a začal poustevnický život. Tady jej měli po nějaké době života v ústraní začít navštěvovat lidé, kterým kázal.

Přicházeli také ti, kteří chtěli Prokopův příklad následovat, a tak se tu brzy utvořila malá komunita, pro kterou dokonce Prokop vystavěl kostel. Legendy se trochu různí v tom, jak se Prokop stal opatem regulérního kláštera, což bylo možné díky přízni a podpoře přemyslovských knížat. Podle dramatičtější verze potkal kníže Oldřich svatého muže v lesích na lovu. Takových setkání se v českých legendách odehrálo nemálo, jednalo se o oblíbený stereotyp. O něco střízlivěji působí příběh o tom, že Prokopova proslulost se postupně donesla na knížecí dvůr a poustevník se svými učedníky si získal podporu knížete Břetislava. Ten byl zřejmě formálním donátorem a zakladatelem kláštera, jehož se nakonec Prokop stal představeným.

Prokop přežil všechny své dobrodince a v čele benediktinské fundace stál až do své smrti v roce 1053. Na rozdíl od ostatních podobných institucí ovšem v Sázavě (jak se osada s klášterem podle řeky nazvala) měla být bohoslužba vykonávána ve staroslověnštině, jazyce, který do Čech přišel z Moravy a který navazoval na tradice svatých Cyrila a Metoděje. Není příliš jasné, jak se Prokop stal ctitelem právě tohoto směru křesťanství, ale je pravděpodobné, že v 10. století zde přežívalo několik takových komunit, které mohly mít na Prokopa už v mládí vliv.

Sázavský klášter se pak stal centrem slovanské vzdělanosti až do konce11. století, kdy jej zřejmě oslabily vnitřní spory. Nezájem přemyslovských knížat o slovanskou alternativu vedl k rozptýlení místní komunity, která byla nahrazena „běžnou“ latinskou. I ta si ovšem uchovávala dobrou paměť na počátky kláštera a charizmatického zakladatele, jehož se pokusila dokonce oficiálně kanonizovat. Přestože existují vážné pochybnosti, že kanonizační proces skutečně proběhl, Prokop byl za svatého považován tradičně, a je tak jedním ze středověkých patronů českých zemí.

‍